Systém požární ochrany je jednou z hlavních součástí zajištění požární bezpečnosti hospodářských objektů v Běloruské republice. V souladu s platnou legislativou musí být požární ochrany dosaženo použitím základních stavebních konstrukcí a materiálů, včetně těch, které se používají pro obkladové konstrukce, s normalizovanými indikátory požárního nebezpečí; zařízení, která omezují šíření požáru; organizování pomocí technických prostředků, včetně automatického, včasného vyrozumění a evakuace osob; použití prostředků kolektivní a individuální ochrany osob před nebezpečnými faktory požáru; použití protikouřových prostředků pro budovy a stavby.
Provedení těchto opatření přispívá k efektivnější ochraně osob, hmotného majetku a samotných staveb před účinky nebezpečných faktorů požáru. Pro specialisty v oblasti požární bezpečnosti je zvláště důležité systematické uplatňování prostorového plánování, projektování a inženýrských řešení ve výstavbě pro zajištění požadované úrovně požární bezpečnosti objektu.
Teoretická část
Požárně technické klasifikace stavebních konstrukcí. Třída požárního nebezpečí stavebních konstrukcí
Stavební konstrukce podle SNB 2.02.01–98* [1] jsou klasifikovány podle limitů požární odolnosti a tříd požárního nebezpečí.
Limit požární odolnosti stavebních konstrukcí je charakterizován časově normalizovanými znaky mezních stavů pro ztrátu únosnosti (R), celistvosti (E) a tepelně-izolační schopnosti (I). Mezní stavy konstrukcí se určují podle GOST 30247.0–94 [2].
Podle nebezpečí požáru se stavební konstrukce dělí do čtyř tříd:
K0 (není nebezpečí požáru);
K l (nízké nebezpečí požáru);
K2 (středně nebezpečný požár);
Třída požárního nebezpečí stavebních konstrukcí je stanovena podle GOST 30403–96 [3].
Podstatou metody je stanovení ukazatelů požárního nebezpečí konstrukce při jejím zkoušení v podmínkách tepelné zátěže po dobu stanovenou požadavky na požární odolnost této konstrukce.
Doba tepelné expozice musí odpovídat minimálnímu požadovanému limitu požární odolnosti zkoušené konstrukce, neměla by však přesáhnout 45 minut. Při zkoušení konstrukcí, které nemají požadavky na požární odolnost, jakož i vnějších stěn vystavených teplu z vnějšího povrchu (fasády), by měla být doba tepelné expozice rovna 15 minutám.
Po ochlazení vzorku se zkoumá, aby se určila a zaznamenala velikost poškození v kontrolní zóně.
Při měření velikosti poškození vrstvených konstrukcí je nutné prozkoumat všechny vrstvy konstrukce jejím otevřením.
Velikost poškození vzorku se měří v centimetrech v rovině konstrukce od hranice kontrolní zóny, kolmo k ní k nejvzdálenějšímu bodu poškození vzorku v kontrolní zóně.
Za poškození se považuje zuhelnatění, roztavení a spálení materiálů, ze kterých je konstrukce vyrobena, do hloubky větší než 0.2 cm Poškození kratší než 5 cm na délku u konstrukcí zkoušených ve svislé poloze a menší než 3 cm u zkoušených konstrukcí ve vodorovné poloze se nebere v úvahu.
K testování se používá dvoukomorová zkušební pec. Vzorky konstrukcí pro zkoušení včetně spár a jejich výplní se zhotovují v souladu s technickou dokumentací pro výrobu a použití konstrukcí. Konstrukce jsou rozděleny do tříd požárního nebezpečí podle tabulky. 1 pro nejméně příznivý ukazatel. Symbol třídy požárního nebezpečí konstrukce obsahuje písmeno K a čísla. Číslo v závorce udává dobu trvání tepelné expozice při testování vzorku v minutách.
Tabulka 1.1. Klasifikace stavebních konstrukcí podle požárního nebezpečí
Obdobná témata vědecké práce elektrotechnika, elektrotechnika, informační technologie, autorkou vědecké práce je Potapova S.O.
Text vědecké práce na téma “Analýza ventilačních systémů pro zajištění požární a výbuchové bezpečnosti v průmyslových prostorách”
ZAJIŠTĚNÍ ANALÝZY VĚTRACÍCH SYSTÉMŮ
POŽÁRNÍ A VÝBUCHOVÁ BEZPEČNOST VE VÝROBNÍCH PRACÍCH
TAK. Potapova, docentka, kandidátka technických věd, Voroněžský institut státní požární služby Ministerstva pro mimořádné situace Ruska, Voroněž
Větrání je výměna vzduchu v místnosti, která je regulována tak, aby byly zachovány požadované parametry vzduchu. Výměna vzduchu ve výrobním prostoru se provádí pomocí ventilačních systémů.
Problémy zlepšování a modernizace současných ventilačních systémů se zabývalo již mnoho vědců. Otázky ventilace za účelem zajištění požární a výbuchové bezpečnosti však zůstávají stále aktuální.
Účelem článku je studovat ventilační systém průmyslových prostor za účelem zajištění požární a výbuchové bezpečnosti.
Větrací systém se skládá z technických zařízení pro nasávání, zpracování, přívod a odvod vzduchu. Podle účelu se ventilační systémy dělí na přívodní, odtahové a přívodní a odtahové. Přívodní systémy přivádějí vzduch a výfukové systémy odvádějí znečištěný vzduch ven. Přívodní a výfukové systémy mohou být výměnné nebo místní. Obecná výměna – vytvoření výměny vzduchu v celé výrobní místnosti nebo pracovním prostoru za přítomnosti zdrojů emisí. Místní zásobovací systémy vytvářejí přívod vzduchu přímo na pracoviště nebo do omezeného prostoru výrobních prostor. Místní výfukové systémy odvádějí znečištěný vzduch přímo od jejich zdrojů. Místní odsávání také zabraňuje hromadění hořlavých látek (například prachu) v interiéru a na pracovištích. Větrací systémy také zabraňují vzniku výbušných směsí v průmyslových prostorách při havárii technologických zařízení s rychlým a silným vznikem hořlavých par nebo plynů [4].
Nebezpečí požáru vzduchotechnických systémů je způsobeno tím, že při porušení pravidel provozu vzduchotechnických zařízení se může jednat o zdroj požáru nebo výbuchu, případně o rozšíření požáru do dalších výrobních prostor, které jsou spojeny společnou sítí vzduchových kanálů. Obzvláště nebezpečná z hlediska požáru a výbuchu jsou odsávací ventilační zařízení vzduchovými kanály, kterými je směrován vzduch smíchaný s hořlavým plynem, párou a prachem, které mohou vytvářet výbušnou koncentraci [1]. Takové koncentrace mohou v přítomnosti zdrojů tepla s dostatečným výkonem způsobit výbuch.
Charakteristickým rysem rozvoje požáru v přítomnosti ventilačních systémů je jeho rychlé šíření. Cestou pro šíření plamene a zplodin hoření po celé budově jsou vzduchovody, které spojují místnosti ve stejných nebo různých podlažích. Rychlost šíření plamene a zplodin hoření závisí na materiálu, ze kterého jsou vzduchové kanály vyrobeny, a na přítomnosti hořlavých usazenin v nich. Při nedostatečné výměně vzduchu nesprávná volba míst
Při umístění digestoře pro odvod vzduchu se v požárně výbušných průmyslových prostorách nebo v určitých prostorách těchto prostor pravděpodobně objeví hořlavé prostředí [2]. Jednotky přívodního větrání představují menší nebezpečí požáru, protože vzduch přiváděný do místnosti neobsahuje nečistoty, které by při smíchání s ním mohly vytvářet výbušné koncentrace. Pokud je však ve vzduchu vstupující do vzduchotechnické jednotky organický prach, může se projevit nebezpečí požáru a výbuchu. Prach obsažený v přiváděném vzduchu se může usazovat na vnitřních plochách vzduchovodů a v případě požáru způsobit jeho šíření.
Přirozené ventilační systémy. Při přirozeném větrání dochází k impulsu vzduchové hmoty vlivem sil větru nebo vlivem gravitace. Přirozené větrání může být neorganizované nebo organizované. Neorganizované větrání se provádí okny a trhlinami v uzavřených konstrukcích v důsledku průniku plynu a infiltrace. Organizované – provádí se pomocí speciálně uspořádaných otvorů nebo kanálů. Větrání je organizováno pomocí příček, provzdušňovacích světel a dalších zařízení zvaných provzdušňování. Provzdušňování je zajištěno v místnostech, kde je přebytečné teplo.
Systémy umělého větrání. Mezi napájecí systémy s mechanickou indukcí vzduchu patří: sací zařízení, ventilátor, filtry pro čištění vzduchu od prachu, instalace pro chlazení, zvlhčování nebo sušení, ionizace vzduchu a síť rozvodů vzduchu. Větrací zařízení bývá umístěno v izolované místnosti – zásobovací komoře [5]. Zařízení pro přívod vzduchu mohou být vyrobena ve formě samostatné šachty nebo ve formě kanálu uloženého ve stěně, přiléhající ke stěně. Čerstvý vzduch je přiváděn otvorem ve zdi s lamelovou mřížkou. Ventilátory používané ve ventilačních systémech mohou být na základě principu činnosti radiální nebo axiální. V závislosti na podmínkách použití se ventilátory vyrábí: standardní verze – do neagresivního prostředí; prach odolný proti korozi – pro prašný vzduch; provedení v nevýbušném provedení – do výbušného prostředí.
Místní ventilační systémy. V průmyslových prostorách se často vyskytují zdroje lokálního úniku hořlavých plynů a par a také odpad hořlavých látek. Jedná se například o otvory pro nakládání technologických zařízení, otevřené nádoby s hořlavými kapalinami, těsnění čerpadel, prostory pro lakování dílů, prostory pro zpracování dřeva a podobně. Za účelem omezení nebo vyloučení vstupu hořlavých látek do areálu jsou zachycovány pomocí lokálního odsávání. Pro úplnější zachycení škodlivých látek musí rychlost pohybu vzduchu směrem k lokálnímu nasávání v celém objemu znečištění převyšovat rychlost šíření škodlivých látek.
Výfukové deštníky. Používá se pro odsávání hořlavých par a plynů,
uvolňované z vyhřívaného zařízení nebo hořlavé plyny, které jsou lehčí než vzduch. Jeho rozměry jsou o něco větší než rozměry zdroje výběru v půdorysu. Výška zavěšení deštníku je H = 1,7-1,9 m. Úhel otevření deštníku je vhodné brát maximálně 60°. V tomto úhlu se vertikální složka proudění plynu nezmenšuje, takže nedochází k úniku těchto plynů zpod deštníku.
Digestoře. Jde o zařízení, v rámci kterých probíhají pracovní procesy doprovázené uvolňováním toxických látek. Digestoře jsou navrženy s horním, spodním a kombinovaným sáním. Průměrná rychlost pohybu par a plynů uvnitř skříní se předpokládá 0,5-1,5 m/s. Komory (kabiny) jsou izolované části objemu místnosti se zvýšenou ventilací. Jsou typem digestoře a používají se pro malířské práce, které jsou doprovázeny velkým uvolňováním výparů rozpouštědel.
Palubní sání. Určeno k odstranění hořlavých par z povrchu otevřených van, které se používají např. při zinkování dílů. Mohou být pravidelné, obrácené nebo s aktivovaným sáním. Některé procesy (mletí obilí, uhlí) jsou doprovázeny velkými emisemi prachu. Tyto procesy jsou zpravidla opatřeny úkryty ve formě krabic a obalů. Místnost, kde dochází k takovým emisím prachu, je vybavena aspiračními systémy [3]. Systém se skládá z aspiračního trychtýře, sítě vzduchových kanálů a zařízení pro čištění vzduchu od prachu.
Závěr: Pro vytvoření prostředí bezpečného proti požáru a výbuchu v průmyslových prostorách je tedy nutné správně vybrat a nainstalovat ventilační zařízení, dodržovat bezpečnostní pravidla při používání ventilačního systému, provádět včasnou kontrolu a v případě potřeby čištění a opravy ventilační systém.
Seznam použité literatury
1. Giletich A.N. Metodické přístupy k posuzování spolehlivosti prvků a komponentů systémů protikouřové ochrany budov a konstrukcí // Požární bezpečnost. – 2013. – č. 1. – S. 58-64.
2. Lobajev I.A. Problém posouzení shody předmětu ochrany s povinnými požadavky s přihlédnutím k účinnosti systému odvětrávání kouře // Technosphere Safety Technologies. – 2014. -č. 1 (53). – str. 5
3. Lyalin E.A. Pravidla pro ventilační systémy // Energonadzor. – 2016. -č. 4 (80). – S. 28-31.
4. Romanyuk E.V. Univerzální zařízení pro snížení koncentrace výparů rozpouštědel, aerosolů barev a zabránění šíření požáru ve ventilačních systémech // Požární bezpečnost. – 2015. – č. 4. – S. 154157.
5. Yuldashev A.S. Snížení kategorie požárního nebezpečí objektu pomocí nouzového větrání // Tekhnadzor. – 2016. – č. 1 (110). – s. 150-151.
