Pokud se tak ale stane, pojistka (jsou jimi vybaveny hlavně automobilové palubní sítě) zemře jako samuraj v bitvě – shoří a ochrání jí svěřený elektrický obvod. Ne nadarmo se v angličtině pro tento typ součástek vyskytuje sacrificial fuse – „sacrificial fuse“. Výhoda jednorázových pojistek je zřejmá. Za prvé, když se zhroutí, zaručeně přetrhnou řetěz. A za druhé, dělají to rychle, zabraňují přehřátí drátů a v důsledku toho požáru.
PŘED ČÍM POJISTKY CHRÁNI?
Jak jste již pravděpodobně pochopili, úkolem pojistky je otevřít obvod v kritické situaci, tedy v situaci, kdy existuje riziko zahřátí vodičů, roztavení a spálení, což je velmi nebezpečné, protože auto je nasyceno hořlavých kapalin a materiálů. Jedná se o tyto situace:
zvýšení proudu v obvodu o hodnotu vyšší, než je jmenovitá hodnota pojistky;
připojení spotřebiče, jehož výkon převyšuje vypočtený výkon pro daný úsek sítě.
Posledně uvedené platí zejména pro obvod zapalovače cigaret a podobné palubní zásuvky automobilu (umístěné v kufrech, přihrádkách na rukavice). Podle Ohmova zákona je totiž pro napájení zařízení, jehož výkon (a tedy i odpor) je vysoký, při pevném napětí nutné zvýšit proud. A dráty k tomu nemusí být určeny – nemusí mít požadovaný průřez, a podle toho se začnou zahřívat. Toho lze zaznamenat i v běžném režimu, když se například po práci dotknete vidlice zvláště produktivního kompresoru pneumatik nebo automobilového vysavače.
Dokud však proud nepřekročí proud, pro který je pojistka navržena, je situace pod kontrolou a je omezena na mírné zahřátí izolace, aniž by došlo k jejímu roztavení. Jakmile proudová síla překročí kritickou úroveň (včetně toho, že se zvýší odpor vyhřívaného spotřebiče), tenký kovový vodič, jádro pojistky, vyhoří.
HISTORIE A TYPY POJISTEK
Předpokládá se, že pojistku vynalezl Louis Francois Clément Breguet, francouzský elektrotechnik. a hodinář – vnuk téhož Abrahama-Louise Bregueta, který založil společnost Breguet. Rodina obecně dala světu mnoho vynálezců: vnuk samotného elektrotechnika Louis Charles vytvořil na začátku 1847. století první celokovové letadlo na světě. Mezitím v roce XNUMX Louis Francois Clément řadou experimentů zjistil, že vložky vyrobené z drátu určité tloušťky mohou shořet, když se proud v obvodu zvýší o hodnotu úměrnou průřezu.
Automobilové „obětní pojistky“ vlastně po dlouhou dobu nebyly tak obětavé, protože to byla deska s pružinovými kontakty, mezi nimiž byl natažen drát o délce 1-2 cm. a dalších 15-20 centimetrů bylo navinuto výše, na speciálním malém navijáku. Když se taková pojistka přepálí, řidič jednoduše rozmotá nový kus drátu, nainstaluje ho mezi kontakty a může jet dál.
To pokračovalo až do 60-70 let minulého století. Pak se do automobilového průmyslu dostaly skleněné pojistkové vložky (nebo keramické podobné velikosti) s drátem uvnitř, mnohým známé z vybavení domácností, ale pro svou křehkost málo používané. V současné době se instalují pouze na doplňkové okruhy – nejčastěji pro hudební zařízení nebo alarmy a nechybí ani v automobilovém příslušenství.
Dalším poměrně dlouhým stupněm (až do konce 90. let) byly válcové zápalnice („torpéda“). U nás se jim často říkalo také keramické, kvůli materiálu na výrobu válce, i když běžné byly i plastové vložky – například zahraniční výroby. Vypadaly jako malé AA baterie a do zásuvek se vkládaly zhruba stejným způsobem. Kontakty byly umístěny na koncích válce, byly spojeny tavnou vložkou. Právě u válcových pojistek začala tradice označování pojistek barvou podle jejich hodnocení.
Dnes jsou nejrozšířenější pojistky čepelového typu (také známé jako kolíkové nebo vlajkové pojistky). Jedná se o část ve tvaru písmene U, uvnitř průsvitného plastového těla, jehož tavný prvek je opatřen tavným prvkem a dva kontakty vyčnívají ven a jsou zasunuty do objímky. Nožové pojistky se montují a demontují pomocí plastové pinzety, která je dodávána s vozem nebo náhradní sadou.
Konečně byla opravena barevná hierarchie pojistkových vložek, díky které mohou nyní i lidé se špatným zrakem přesně určit hodnocení pojistky.
